Historie v kostce
Poznejte s námi historii Čech, Moravy a Slezska, které dohromady tvoří Českou republiku. Víte, že čeština, jakou používáme dnes, se ustálila až v 19. století? Co bylo předtím?

Historie Čech, Moravy a Slezska

Území dnešní České republiky obývali lidé už v paleolitu (starší době kamenné), což potvrzují četné archeologické nálezy – především světoznámá Věstonická venuše. Od 3. století př. n. l. zde žili  Keltové, které v 1. století př. n. l. vystřídali Germáni a na přelomu 5. a 6. století n. l. se zde usadily slovanské kmeny.

V 7. století vytvořili Slované na území dnešního Česka a v okolí první nadkmenové společenství, označované v historii jako Sámova říše, o ní však existují jen kusé historické záznamy. Více doložena je Velkomoravská říše (833–906/907), která už byla standardním silným raně středověkým státem zasahujícím až do dnešního Německa, Polska, Rakouska, Slovenska a Ukrajiny s centrem na jižní Moravě. Její existenci posílilo šíření křesťanství zejména mezi elitami prostřednictvím mise dvou byzantských bratří Konstantina/Cyrila a Metoděje. Pro liturgického účely vytvořili nejstarší slovanské písmo (hlaholici) a do staroslověnštiny (prvního spisovného jazyka Slovanů) přiložili klíčové pasáže Bible a další texty. Staroslověnština se stala po řečtině a latině třetím liturgickým jazykem v historii a Velká Morava byla v církevní hierarchii zcela nezávislá (arcibiskup podléhal přímo papeži).

Velká Morava zanikla pod intenzivním náporem Uhrů na počátku 10. století, v té době se už ale formoval český raně přemyslovský stát s hlavním centrem Prahou. Přemyslovská knížata (nejdéle panující dynastie v českých zemích) si postupně podmanila všechny rody v prostoru České kotliny a později připojila i Moravu. Počátkem 13. století bylo české knížectví trvale povýšeno na království, v této době dochází k velkém rozvoji měst a řemesel, těžbě vzácných kovů a obchodu. Poslední Přemyslovci (Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III.) vládli i okolním zemím (Rakousko, Polsko, Uhry). Počátkem 14. století vystřídali po meči vymřelý rod Přemyslovců Lucemburkové, z nichž nejvýznamnější Karel IV. se stal císařem a Praha se stala centrem Svaté říše římské (za jeho vlády byla založena i Pražská, později Karlova univerzita).

V první polovině 15. století se tehdejší celoevropské snahy o reformu katolické církve (William Ockham, John Wycliffe ad.) projevily nejvýraznější právě v Čechách – duchovní impuls k tomu dal teolog Jan Hus (upálen 1415, mj. i rektor Pražské univerzity a reformátor českého pravopisu), napětí mezi mezi různými společenskými skupinami nakonec rychle eskalovalo v husitství – náboženské, národnostně i sociálně motivované hnutí.  Výrazně ovlivnilo dění v celé střední Evropě (proti „českým kacířům“ bylo neúspěšně vedeny čtyři křížové výpravy, brojila proti nim i Jana z Arku), samotným českým zemím ale přineslo ekonomický rozvrat a dlouhodobou politickou i kulturní izolaci. Nejbouřlivější období trvalo jen asi dvě desetiletí, později spolu katolíci a nekatolíci (přijímající pod obojí) žili společně v českých zemích v relativně klidné symbióze až do počátku 17. století.

Od poloviny 15. století se vzedmutá atmosféra v Čechách a na Moravě opět zklidňuje, nejprve pod vládou Jiřího z Poděbrad (jako jeden z prvních usiloval o sjednocení Evropy čelící turecké expanzi), později polských Jagellonců a nakonec Habsburků. Volba prvních z nich (Ferdinand I. a zejména Rudolf II.) znamenala pro české země opět období rozkvětu a Praha se podruhé (po Karlu IV.) stává jedním z hlavních vědeckých a uměleckých center Evropy. V letech 1618-1620 však vyvrcholily spory značné části tehdejší české společnosti s katolíky a novým císařem Ferdinandem II., po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře tvrdě potlačuje nejen politickou, ale i náboženskou opozici (první velká emigrační vlna z Čech a Moravy – až 200 tisíc lidí, často významných osobností). Postupně dochází ke ztrátě vlivu domácí šlechty, úpadku ekonomiky i jazyka (naopak se v době rekatolizace rozvíjí umění – architektura, malířství, sochařství a hudba).

K „restartu“ dochází až po více než 100 letech v období reforem Marie Terezie a Josefa II. a s pozdější vlnou národnostního uvědomování v celé Evropě. V českých zemích bylo ovšem nejprve třeba „resuscitovat“ samotný český jazyk jako jeden ze základních znaků národa. Na konci 18.  století už byla totiž čeština pouze jazykem venkovského obyvatelstva, ve městech se mluvilo převážně německy. Tzv. české národní obrození mělo několik fází – první byla čistě jazyková (Dobrovský, Jungmann), později literární (Mácha, Tyl, Havlíček, Němcová), hudební (Smetana)a dramatická (Tyl, Stroupežnický)  a nakonec i ekonomická (vznik a rozvoj české vrstvy podnikatelů a obchodníků, která stále silněji konkurovala německé – Českomoravská Kolben & Daněk, Škodovy závody) a politická (české strany Staročeši, Mladočeši). Češi od revolučního roku 1848 usilovali o  získání autonomie v rámci rakouské monarchie, to se jim ale na rozdíl od Maďarů nepodařilo.

Emancipační snahy vyvrcholily v době 1. světové války, kdy řada předních politiků začala otevřeně hovořit o obnovení zcela samostatného státu. Významnou měrou ke vzniku Československa (společný stát Čechů a Slováků v letech 1918–1992) přispěl (spolu s domácím politickým odbojem a desítkami tisíc dobrovolníků válčících proti Rakousku a Německu) zejména univerzitní profesor a politik T. G. Masaryk (pozdější první čs. prezident), který si záhy získal respekt u světových politiků (včetně amerického prezidenta W. Wilsona) a který měl značný vliv na uspořádání střední Evropy v meziválečném období. Období tzv. první republiky (1918–1938) patřilo přes řadu dílčích nedostatků k nejlepším etapám moderních českých dějin – hospodářsky prosperující země se stabilním demokratickým systémem, moderním školstvím, zdravotnictvím a poměrně vstřícným sociálním systémem. Další vývoj ovšem přervala expanze nacistického Německa (kdy světové velmoci obětovaly Československo pro „zachování míru"). Šestileté období pouze formálně autonomního Protektorátu Čechy a Morava má na svém kontě statisíce mrtvých (padlých, popravených, umučených) a značné ekonomické (přestože české země nebyly s výjimkou závěru války přímým dějištěm bojů) a morální škody.

Předválečné poměry se s řadou varovných signálů podařilo obnovit na necelé tři roky, v únoru 1948 převzala veškerou moc Komunistická strana Československa s podporou Sovětského svazu a velmi rychle zavedla novou totalitu (často brutálnější než němečtí okupanti) s řadou politických procesů končících trestem smrti či mnohaletými tresty vězení (často v uranových dolech či dalších lágrech po vzoru sovětských gulagů). O svůj majetek přišla i většina střední třídy a rolníci, kteří museli nedobrovolně vytvářet zemědělská družstva, úspory prakticky celého národa pohřbila měnová reforma v roce 1953. Situace se postupně začala zlepšovat v 60. letech 20. století, které vyvrcholily tzv. Pražským jarem v roce 1968. Pokus o reformu socialistického zřízení („socialismus s lidskou tváří“, „třetí cesta“) i jeho násilnou likvidaci tanky Sovětského svazu a dalších čtyř „spřátelených“ armád tehdy sledoval s napětím i sympatiemi celý svět.  

Vedení státu ale postupně rezignovalo a přes oběť Jana Palacha a Jana Zajíce (oba studenti se počátkem roku 1969 na protest proti postupnému návratu poměrů před rok 1968 v Praze upálili) nastalo období tzv. normalizace, kdy většina výdobytků Pražského jara byla zapomenuta a opět docházelo k masivním čistkám ve všech společenských sférách včetně školství a kultury, větší význam než odborné kvality měla oddanost komunistické straně a souhlas s „internacionální pomocí“ SSSR. Statisíce lidí uprchly na západ, mnoho ostatních se uzavřelo do tzv. vnitřní emigrace, kdy zcela rezignovali na veřejné dění a věnovali se pouze své práci, rodině a koníčkům. Režim ale většině obyvatel poskytl určité ekonomické výhody (výrazná podpora mladých rodin), takže nesouhlas s děním se u většiny lidí projevoval maximálně poslechem zahraničního rozhlasového vysílání. Prohlášení opozičního občanského hnutí Charta 77 (v čele s Václavem Havlem a dalšími osobnostmi disentu) se proto setkalo jen s vlažným zájmem veřejnosti, přesto proti Chartě a jejím signatářům rozpoutala státní moc několik vln represivních akcí. Situace se změnila až v roce 1989 – nové prohlášení Charty 77 „Několik vět“ podepsalo od poloviny roku na 40 tisíc lidí včetně mnoha významných osobností (vědci, herci, zpěváci ad.) a definitivní změnu vyvolal brutální zásah policie proti manifestačnímu průvodu studentů 17. 11. 1989 v Praze, který odstartoval tzv. sametovou revoluci.

Po více než čtyřech desetiletích se komunisté bez většího odporu vzdali dosud tvrdě vynucované vedoucí úlohy ve společnosti. Prezidentem Československé a později České republiky byl zvolen Václav Havel (úřad zastával s krátkou přestávkou v letech 1989–2003). Česká republika (eskalující snahy Slovenska o úplnou samostatnost vedly k nenásilnému rozdělení společného státu k 31. 12. 1992) byla postupně přijata do hlavních mezinárodních struktur, především do NATO v roce 1999 a  EU v roce 2003 (včetně vstupu do Schengenského prostoru v roce 2007). Přechod k plně demokratické společnosti s fungující tržní ekonomikou ovšem provázela (a v lecčems dodnes provází) nejedna chyba a omyl, což zejména u lidí, kteří polistopadové změny zpočátku přijímali až s nekritickým očekáváním, v současnosti vyvolává značnou skepsi. Stejně jako jiné země se ČR musela vypořádat s celosvětovou ekonomickou a finanční krizí v letech 2008–2015, covidovou pandemií v letech 2020–2021 a dopadem ruské invaze na Ukrajinu od roku 2022. Všechna tato témata přispěla k poměrně značné polarizaci společnosti, která však nedosazuje úrovně, kdy by zásadním způsobem ovlivnila stabilitu země.

 

 

Více Méně

Historie českého jazyka

Historie českého jazyka se datuje od konce 10. století, kdy se čeština vyvinula ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky, palatalizace či systém čtyř minulých časů. Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely.

Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština.

Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem.

Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu.

Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí v 18. století (vedena hlavně praktickými důvody, méně národnostními) se ukázala jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě značné části území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch.

Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce  a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence.

Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické. Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu.

Další informace

Více Méně